Řeč koní mezi sebou
20. 7. 2008
"Koně mají vlastní řeč. Abys mohl/a lépe porozumět jim i jejich chování, musíš se naučit hodně 'slovíček', skoro jako když se učíš cizí jazyk"
Vysoce vyvinutý zrak a čich umožňuje koni nejen rychle zpozorovat nebezpečí, ale také vést různorodé "rozhovory" s ostatními jedinci svého druhu.
Očima koně postřehnou i nejmenší změny napětí sval- stva a v obličeji, u uší a oca- su, stejně jako na končeti- nách ostatních koní. Některé pohyby svalstva a tělesné sig- nály jsou u koní nevědomým výrazem potřeb a přání. Určitých způsobů držení těla a posunků využívají ale také jako cílených sdělení.
Ušima koně slyší volání a zvuky ostatních koní a vykládají si je podle miliony let starých pravidel svých předků.
Pro nás lidi není vždy lehké porozumět řeči koní. Můžeme se ji ale pokusit naučit v častém styku s nimi. Koně se na druhé straně velmi snaží chápat naše slova a dokonce i polohy hlasu. Především ale mistrovsky rozumí tělesným signálům. Ani jezdecké pomůcky nejsou ničím jiným než rozhovorem mezi člověkem a koněm.
Volání a zvuky
Koně nepatří zrovna k "nejhovornějším" zástupcům čtvernožců, přesto poměrně zřetelně podři- zují svůj hlas jasným výrazovým formám. Svůj hlas nasazují koně většinou tehdy, když jsou optické signály příliš nejasné - např. na velkou vzálenost - či když tyto signály chtějí něčím zakrýt nebo zesílit.
I koně mají své období mutování. Hříbata "mluví" jasným dětským hláskem, jenž se během dospívání proměňuje ve stále hlubší tóny.
Kontaktní volání
Pokud se koně namohou vidět, volají na sebe jasným ržáním. "Jsem tady, kde jsi ty?" - tak nějak bychom to mohli přeložit. Koně přesně poznají hlasy svých druhů. Po takovémto intimním zaržání může nastat skutečný "koncert", který trvá tak dlouho, dokud každý kůň nepřidá svůj "komentář".
Varovná volání
Když si dva koně příliš nepadnou do oka, zní ržání jaksi "opačně", jako by vzduch nevydechovali, ale vdechovali. Přitom stojí našikmo k sobě proti sobě a podupávají předníma nohama. Znamená to asi: "Nechoď ke mě moc blízko!"
Přátelské zvuky
Pokud se koně mají rádi, pobrukují na pozdrav. "Pojď blíž, příteli můj!" to asi znamená. Klisny k sobě tímto způsobem přivolávají svá hříbata.
Funění na poplach
Hlasité odfrkávání nebo vydechování je výrazem nejvyššího rozčilení a pro zbytek stáda zname- ná poplach, nebo to také může být výzva rivalům. Někdy koně něco pozoruhodného, co by vlast- ně rádi blíže prozkoumali. Nebo také, když mají chuť něčeho se schválně leknout. Někteří koně mají vskutku melodramatické vlohy a rádi se uměle rozčilují, jen aby se něco dělo.
Uvolňovací zvuky
Chrochtavé či sténavé zvuky vydávají koně tehdy, když se zvedají po odpočinku nebo když se ukládají, také v bolestech nebo pokud se necítí dobře. Tyto zvuky nepoužívají k dorozumívání s ostatními, ale spíše k vyjádření své nálady. Když koně hluboce spí, mohou ostatně pořádně chrá- pat.
Koně poznají zvuky, které vydává "jejich" člověk
Podobně jako se koně řičením a zvuky dorozumívají mezi sebou, dělají to i ve vztahu k člověku. Když se kůň s nějakým člověkem úzce sblíží, pozná jej po hlase, podle kroků či podle stylu zvuků, které vydává u hrazení, předtím než přijde k boxu. Nedočkavým ržáním nám dávají najevo, že "svého" člověka radostně očekávají.
Tichý hlas působí jako pochvala, hlasitý jako trest
Koně jsou velmi přístupní tichým, měkkým hlasům. Čím tišeji mluvíme, tím přívětivěji a konejšivěji to na ně působí. I pouhým hlasem můžeme koně pochválit či potrestat. Koně nenávidí, když se na ně křičí, a před agresivně znějícími zvuky ustupují.
Držení těla a gesta
Už jen držení těla koně působí na ostatní jako signál. Blíži-li se nebezpečí, napne kůň všechny sva- ly a vypne se tak vysoko, jak je to jen možné. Když nastává čas krmení, napnou se koni všechny svaly. Zvláštní postoje zaujímá kůň v situacích, kdy má konkurovat rivalům a ukazuje svou připrave- nost k rozmnožování. Přitom vysílásladěné signály ušima a ocasem, hlavou a krkem, předníma a zadníma nohama, dokonce i tím, jak napíná svaly v oblasti očí a nozder.
Tuto svoji řeč však koně nepoužívají pouze vůči jedincům stejného druhu, ale i ve vztahuk nám lidem. Čím lépe umíme vykládat signály koně a rozumět jim, tím lépe si budeme i navzájem rozumět.
Poplašný postoj
Základním pravidlem zůstává: Čím je kůň pozornější a rozrušenější, tím více se napřimuje, napíná všechny svaly, zvedá krk a hlavu, kořen ocasu, špicuje uši a široce rozevírá oči. Pohyby v tomto napjatém postoji jsou povýšené a škubavé. Rozčilení se přenáší na ostatní koně. Když je v takovéto situaci vůdčí kůň najednou začne pádit pryč, všichni ostatní se připojí za něj.
Klidný postoj
Pokud je kůň naopak ospalý nebo se nudí, tělesné napětí polevuje, uši padají na strany, dolní pysk se uvolněně vysunuje dopředu, ocas klesá a pohled už neni tak ostražitý. Kůň odpočívá na jedné zadní noze
Vysoce vyvinutý zrak a čich umožňuje koni nejen rychle zpozorovat nebezpečí, ale také vést různorodé "rozhovory" s ostatními jedinci svého druhu.
Očima koně postřehnou i nejmenší změny napětí sval- stva a v obličeji, u uší a oca- su, stejně jako na končeti- nách ostatních koní. Některé pohyby svalstva a tělesné sig- nály jsou u koní nevědomým výrazem potřeb a přání. Určitých způsobů držení těla a posunků využívají ale také jako cílených sdělení.
Ušima koně slyší volání a zvuky ostatních koní a vykládají si je podle miliony let starých pravidel svých předků.
Pro nás lidi není vždy lehké porozumět řeči koní. Můžeme se ji ale pokusit naučit v častém styku s nimi. Koně se na druhé straně velmi snaží chápat naše slova a dokonce i polohy hlasu. Především ale mistrovsky rozumí tělesným signálům. Ani jezdecké pomůcky nejsou ničím jiným než rozhovorem mezi člověkem a koněm.
Volání a zvuky
Koně nepatří zrovna k "nejhovornějším" zástupcům čtvernožců, přesto poměrně zřetelně podři- zují svůj hlas jasným výrazovým formám. Svůj hlas nasazují koně většinou tehdy, když jsou optické signály příliš nejasné - např. na velkou vzálenost - či když tyto signály chtějí něčím zakrýt nebo zesílit.
I koně mají své období mutování. Hříbata "mluví" jasným dětským hláskem, jenž se během dospívání proměňuje ve stále hlubší tóny.
Kontaktní volání
Pokud se koně namohou vidět, volají na sebe jasným ržáním. "Jsem tady, kde jsi ty?" - tak nějak bychom to mohli přeložit. Koně přesně poznají hlasy svých druhů. Po takovémto intimním zaržání může nastat skutečný "koncert", který trvá tak dlouho, dokud každý kůň nepřidá svůj "komentář".
Varovná volání
Když si dva koně příliš nepadnou do oka, zní ržání jaksi "opačně", jako by vzduch nevydechovali, ale vdechovali. Přitom stojí našikmo k sobě proti sobě a podupávají předníma nohama. Znamená to asi: "Nechoď ke mě moc blízko!"
Přátelské zvuky
Pokud se koně mají rádi, pobrukují na pozdrav. "Pojď blíž, příteli můj!" to asi znamená. Klisny k sobě tímto způsobem přivolávají svá hříbata.
Funění na poplach
Hlasité odfrkávání nebo vydechování je výrazem nejvyššího rozčilení a pro zbytek stáda zname- ná poplach, nebo to také může být výzva rivalům. Někdy koně něco pozoruhodného, co by vlast- ně rádi blíže prozkoumali. Nebo také, když mají chuť něčeho se schválně leknout. Někteří koně mají vskutku melodramatické vlohy a rádi se uměle rozčilují, jen aby se něco dělo.
Uvolňovací zvuky
Chrochtavé či sténavé zvuky vydávají koně tehdy, když se zvedají po odpočinku nebo když se ukládají, také v bolestech nebo pokud se necítí dobře. Tyto zvuky nepoužívají k dorozumívání s ostatními, ale spíše k vyjádření své nálady. Když koně hluboce spí, mohou ostatně pořádně chrá- pat.
Koně poznají zvuky, které vydává "jejich" člověk
Podobně jako se koně řičením a zvuky dorozumívají mezi sebou, dělají to i ve vztahu k člověku. Když se kůň s nějakým člověkem úzce sblíží, pozná jej po hlase, podle kroků či podle stylu zvuků, které vydává u hrazení, předtím než přijde k boxu. Nedočkavým ržáním nám dávají najevo, že "svého" člověka radostně očekávají.
Tichý hlas působí jako pochvala, hlasitý jako trest
Koně jsou velmi přístupní tichým, měkkým hlasům. Čím tišeji mluvíme, tím přívětivěji a konejšivěji to na ně působí. I pouhým hlasem můžeme koně pochválit či potrestat. Koně nenávidí, když se na ně křičí, a před agresivně znějícími zvuky ustupují.
Držení těla a gesta
Už jen držení těla koně působí na ostatní jako signál. Blíži-li se nebezpečí, napne kůň všechny sva- ly a vypne se tak vysoko, jak je to jen možné. Když nastává čas krmení, napnou se koni všechny svaly. Zvláštní postoje zaujímá kůň v situacích, kdy má konkurovat rivalům a ukazuje svou připrave- nost k rozmnožování. Přitom vysílásladěné signály ušima a ocasem, hlavou a krkem, předníma a zadníma nohama, dokonce i tím, jak napíná svaly v oblasti očí a nozder.
Tuto svoji řeč však koně nepoužívají pouze vůči jedincům stejného druhu, ale i ve vztahuk nám lidem. Čím lépe umíme vykládat signály koně a rozumět jim, tím lépe si budeme i navzájem rozumět.
Poplašný postoj
Základním pravidlem zůstává: Čím je kůň pozornější a rozrušenější, tím více se napřimuje, napíná všechny svaly, zvedá krk a hlavu, kořen ocasu, špicuje uši a široce rozevírá oči. Pohyby v tomto napjatém postoji jsou povýšené a škubavé. Rozčilení se přenáší na ostatní koně. Když je v takovéto situaci vůdčí kůň najednou začne pádit pryč, všichni ostatní se připojí za něj.
Klidný postoj
Pokud je kůň naopak ospalý nebo se nudí, tělesné napětí polevuje, uši padají na strany, dolní pysk se uvolněně vysunuje dopředu, ocas klesá a pohled už neni tak ostražitý. Kůň odpočívá na jedné zadní noze
DeK infEt toria
(RobertNIX, 26. 8. 2023 1:22)